Nová fasáda mého zatepleného domu už svítí do okolí a okolo něj jsem vysázel prvních 200 mladých buků na živý plot. Za splnění svého „oprav dom, zasaď strom“ jsem si pod stromeček nadělil v pořadí už šestou roční jízdenku ČD. Tři měsíce bez vlaku je, věřte nebo ne, moje nejdelší pauza od cesty vlakem od 14 let, kdy jsem začal dojíždět na střední školu. Poprvé od povodní sedím zase ve vlaku a cítím ohromnou spokojenost. Tohle je můj zdroj. A já se jedu dosytit pořádně dlouhou jízdou. Pochopitelně rychlíkem Krušnohor, kde o příběhy není nikdy nouze.
Své políčko modrého života za dobrý skutek můžu vyplnit už v půl deváté ráno, kdy elegantní šedesátnice hledá elektrickou zásuvku už pod několikátou sedačkou. Když jí mé slovní instrukce nestačí, vstávám a jdu jí zásuvku ukázat prstem. „Aha“. Za minutu už s nabíječkou znovu obíhá okolní sedadla a přes sluchátka zastihnu její povzdechnutí „No tahle taky ne“. „Zrovna mění lokomotivu, tak asi proto teď elektřina nejde,“ tipuju nahlas směrem k ní, protože zrovna stojíme na nádraží v Ústí, kde vlak mění směr. A skutečně, za pár sekund „šťáva“ zase naběhne a za mnou letí pochvalné „Měl jste pravdu, vy ste zlatej“.
Earl grey z papírového kelímku od usměvavé paní s pojízdným minibarem tu, v kulisách Krušných hor za oknem, chutná lépe než v Café Louvre nebo ve Slávii. V Bílině na protější čtyřku dosedá dlouhán Jirka v zelené basebalové bundě s nápisem Chicago a hned ladí videohovor se svým kámošem Laďou, jehož zdobí bossovský řetěz kolem krku. Jirka snímne atmošku z vagónu okolo sebe, čím do Laďového bytu míří na mžik i moje překvapená maličkost a rozjede se výživná debata o dobré praxi v prodeji hodně ojetých aut. „Laďo, ty vole, moh’s to káčko ještě střelit nějaký bábě, na dojíždění do práce ještě dobrý“. Další tipy a triky z téhle branže už ale nedojde. Jirku vystrnadí seriózní pár vyšňořených seniorů v péřovkách s místenkami do Varů.
To už se trať brzy začne zařezávat do kaňonu Ohře mezi oblé vrchy Doupovských hor a Krušek, se skalami, chatkami a několika zříceninami hradů. Stejně jako v údolí Labe přes Ústím jde práce stranou. Tu nejde nic jiného než se prostě kochat. Zvlášť když do toho zrovna vykouklo i pár slunečních paprsků. Ze stavu nirvány mě nevyvádí ani iritující pípání přijatých a odeslaných zpráv z messengeru kadence ratatata slečny opodál ani upřimný strach o ulomení jednoho z dlouhatáánských nalepených růžových nehtů, bleskurychle rajtujících po zatraceně velkém telefonu sem a tam.
Zatímco upřeně koukám do mapy, kterým směrem si to v Chebu vyšlápnu, vytrhne mě ze soustředění přání pěkných Vánoc od mojí „zásuvkové“ paní. Přesto, že nakonec vystupuje na opačném konci vlaku, neváhala udělat několik kroků mým směrem. Dneska spíše lyrika než epika, ale tomuhle já prostě říkám železniční poezie.
Pavel Ovesný je jméno mé. Na volné noze podnikám přes 20 let. Spojuju dovednosti a znalosti webového tvůrce, obsahového marketéra i podnikatelského poradce. Pořádám kurzy o podnikání, mastermindová setkání a nabízím také celodenní konzultaci v přírodě Lesa Pán. Založil jsem také web o rostlinné stravě Vegmania.cz.