Zachmuřené dny je příjemnější trávit s horkým čajem někde v teple. Anebo taky ve vlaku. Přivstal jsem si, uvařil si do krabičky oběd a termosku ceylonského „magoráku“ a vyrazil naplnit moje motto: „Zažij něco nevšedního ve zdánlivě obyčejném dni“ na okružní jízdě podél Berounky, Vltavy, Labe, Ohře, Mže a znovu Berounky.
Okolo trati se míhá krajina, oblé vršky Českého Středohoří se noří do mlhy a na zasněžené vrcholky Krušných hor tu a tam prosvítá paprsek slunce. Chvílema se zaberu do práce a chvílema jen koukám z okýnka na kopce, na které jsem kdysi vyšplhal, pěšinky v údolí řek, kterýma jsem šlapal a na jezy a tůně, ve kterých jsem se koupal.
Na přestupu v Chebu jsem odmítnul brožuru Svědků Jehovových a místo toho si konečně pořídil Nový zákon všech vlakomilů – Návod na použití železnice od Jaroslava Rudiše. Starší pán předem mnou ve frontě v knihkupectví asi pořizoval vánoční dárek pro svojí manželku a spiklenecky šeptá paní na pokladně: „Kdyby to chtěl koupit někdo vod nás z rodiny, tak to nemáte, jasný!
Cestou zpátky je skoro prázdno a lyriku za okny střídání epika malých příběhů na podlahách vagónů, které znamenají svět: starší dámy jedoucí asi z lázní v Mariánkách si dopřávají rakvičky a voňavé kafe a holce naproti se valí po tvářích slzy jak hrách, když vzlyká do telefonu:“Měl jsi pravdu, je to takový h*jzl, přijedeš mi odstěhovat věci, tatííí?“
Přeju vám hezký den a slovy klasiků: chovejte v teple svá játra, udržujte svoji ledničku plnou a mějte slunce v duši…