„Můžete se přitisknout!“ Překvapilo mě to. V tom okamžiku jsem atraktivitou totiž zrovna nezářil: rozcuchané vlasy zpod čepice, ještě rudé tváře od dlouhého běhu a moje teplá a pohodlná chlupatá mikina, které přezdívám „Bizoní kůže“, ještě před půl hodinou plná sněhových vloček od nečekané přeháňky pod Medvědím kamenem, v tu chvíli nemohla pomýšlet na víc, než na „Zmoklou ovci“.
Tak že by zabraly ty modré oči po dědovi, za jejichž hloubku jsem sklidil štafetu ženských vyznání, odstartovanou už kdysi dávno na táboře o mnoho let starší oddílovou vedoucí z hlavního města?
Ano, na zlomek vteřiny jsem si pomyslel nabídce vyhovět. Trochu si vylepšit proklatě nízkou hladinu oxytocinu. Ale pak se ozval Mirek Dušín ve mně a se slovy „Myslela jste přiložit IN Kartu?“ jsem se jal splnit svoji povinnost cestujícího.
Ospale působící průvodčí se rázem probudila ze svého zasnění, rychle vyhrkla „Ano. Ježiš pardon. Omlouvám se“ a ať už to bylo jakkoliv, s podobně rudnoucími líčky rychle odcupitala dál do vozu…