Ráno Rychleby, odpoledne Lužické hory. Zní vám jet na jeden zátah z nejsevernějšího moravského výběžku na Šluknovsko, ano, do nejsevernějšího českého výběžku, jako tortura? Ale já se po popovodňovém půstu potřeboval nabažit další maratónskou jízdou.
Vystupuju na pražském Hlaváku a „nejvyšší výpravčí“ mi jako nejbližší odjíždějící rychlík servíruje ten do Děčína. Beru. Tahle trasa klikatící se po březích dvou velkých českých řek, mezi kopci Českého Středohoří a poté se protahujující přes Portu Bohemicu, „bránu do Čech“, do kaňonu Labe s kopci, z nichž některé převyšují jeho hladinu i o půl kilometru, se mi nikdy neokouká.
Ve vlaku je, na rozdíl od mojí pracovny, příjemně teplo i bez toho, že bych musel přikládat do krbovek. Milá změna. A v Děčíně jen přeběhnu přes nástupiště a za pár okamžiků vyjíždíme. Objevil jsem při svém vlakovém tuláctví už tak dobrých sedm osm míst, kde bych chtěl žít a Lužické hory patří mezi ně. Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice … a po sedmi hodinách a 457 kilometrech vystupuju v Chřibské. Pamatuju si, že tu byla vždycky pěkná průvodčí. A je tu i dneska. Zahlídnu ji ale jen z okýnka. Než stihnu vystoupit, zmizí její drobná postava zpátky ve vyhřáté kanceláři.
Žádný div. Všude okolo jsou plotny roztátého a pak zase zmrzlého sněhu. A pěkně to klouže. Tak tohle nebude jako práce s buzolou. S dvěma nordic walking větvemi a opatrným kroksunkrokem po cestě zleva doprava a zase zpátky, podle toho, kde to vypadá schůdněji, se mi nakonec podaří zdolat i vrchol mého snažení, Malý Stožec. Fičí tu studený severák, natáhnu si čepici až na obočí a kochám se výhledem na všechny strany. Děčínský Sněžník a jeho německé dvojče Grosser Zschirnstein olizují sluneční paprsky. Ty bych si také nechal líbit. A ještě než dokloužu na nádraží do Jedlové, jsou skutečně tady. Zlatá hodinka, dobře sis vybral, Pavle, pochválím se.
Okolí nádražky v Jedlové je ledové. Od nástupiště by se do ní klidně dalo nakráčet i v jehlových podpatcích, ale od lesa to je na mačky. Opatrně se sunu v mírném podřepu a doufám, že mě nikdo nevidí. Musel by si myslet, že v kalhotách schovávám drahý čínský porcelán. Otevřu dveře a z kultovního podniku, o kterém se díky J. Rudišovi psalo i v věhlasném německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, mě obejme domácká vůně sladkokyselého zelí. Je tu ale prázdno a výčepáka načapám v lehké dřímotě. Ospale zvedne oči a nabídne mi Plzeň nebo Konráda. Plzeň mají všude, říkám si, dejte mi to druhé. A nevím, jestli je to tím, že jsem točené pivo neměl už pěkně dlouho, ale chutná prostě báječně.
Přinese mi ho paní výčepáková. Sobě si do kuchyně skočí pro tlačenku s cibulí a sedne si před televizi. V ní běží Výměna manželek. Přiznám se, že jako sociolog amatér mám pro tuhle televizní show slabost. A tady se jí ani utéct nedá a jen sotva můžu odtrhnout oči ze scény, kdy se oplácaný cigánský pantáta válí spokojeně na gauči, zatímco ho jeho dočasná manželka opakovaně a se zvýšeným hlasem vyzývá, aby šel opravit odpad. Paní výčepáková dojí krajíc a zrovna se otočí, aby zkontrolovala, kolik jsem upil. Na tváři má rohlík od ucha k uchu. A od octa to není.
A k jídlu si nic nedáte? zeptá se. Zelíčko stále voní a já letmo prolétnu ceduli … dršťková, utopenci, hovězí, kachna … Seitanovou asi nemají, takže diplomaticky odvětím, že patřím mezi stravovací menšiny a sklopím oči zpátky k půllitru. Ona zase míří s talířem zpátky za závěs a volá na muže: „Fando, nedorazíš to? Měla jsem nějaký velký voči“.
Je tu teplo, voňavo a útulno. Dal bych si další, ale za chvíli jede můj spoj. Jdu k pultu zaplatit a paní se diví tučnému dýšku. Je to proto, že těhle hrabalovsko-haškovských hospod s atmosférou, už je u nás na nádražích skutečně jako šafránu. A i když je to asi poslední místo, kde uvaří i něco pro nás kytkožrouty, moc bych si přál, aby jich neubývalo.
Vlak je opět skoro prázdný, jako všechny, kterými jsem dneska jel. Přes několikátou sedačku se ozývá hlas odhadem šestnáctiletého kluka. Trochu zbystřím a s údivem zjišťuju, že svojí holce do telefonu předčítá nějakého klasika. Tak to už se dneska jen tak neslyší, myslí si kromě mě i tři další dospěláci. Mlčky na sebe koukáme navzájem s úsměvem na rtu. Další stanice Děčín, konečná stanice, prosíme vystupte…
Pavel Ovesný je jméno mé. Na volné noze podnikám přes 20 let. Spojuju dovednosti a znalosti webového tvůrce, obsahového marketéra i podnikatelského poradce. Pořádám kurzy o podnikání, mastermindová setkání a nabízím také celodenní konzultaci v přírodě Lesa Pán. Založil jsem také web o rostlinné stravě Vegmania.cz.