Na Zelené hoře u rozhledny pojmenované podle věhlasně nesmlouvavého německého kancléře Otto von Bismarcka mi mladý vlčák div neukousne končetiny, protože si myslí, že mi rukavice voní od klobásy. Ale to je jenom prémiové aroma výběrové tofu paštiky Patifu, milý brachu.
„Dvě velký masa ke svíčkový, jsem přežranej kámo“, chlubí se do telefonu hubený čahoun a hladí si břicho, zatímco Svědci Jehovovi chrání vlastními těly stojan s náborovými brožurami před severákem od Sokolova.
Na náměstí s vánočními trhy a dřevěnými kolotoči zní z repráků Don’t Cry, jukeboxový hit první půlky devadesátek od Guns N‘ Roses. A štiplavý pach přepáleného tuku z asijského bistra přeřízne hulákání dvou fracků s nevybíravým slovníkem, kvůli kterému byl film Poslední skaut promítaný až od patnácti.
„Snad jste to neslyšel?“ Co jsem měl neslyšet? ptám se paní s velkou taškou. „Řekla jsem do prdele, protože táhnu už deset minut tenhle hrozně těžkej nákup“, zopakuje mi. Nabídku pomoci ale zdvořile odmítne.
… a taky Paříž – Ústí, Vídeň – Most, zpívají mi pak cestou na nádraží ze sluchátek Houpací koně. Kterápak evropská metropole asi pasuje k Chebu, dumám si, nastupujíc do InterJetu, panského kočáru ve vozovém parku Českých drah…